Liberec, letecká záchraná služba
Co myslíte jak asi vypadá anděl strážný? Může být holohlavý? Může být žlutý? A jak asi létá? Nic si z toho nedělejte, já to taky nevím. Vím ale zcela určitě, že když se něco ošklivého stane, přiletí holohlavý „anděl“ na velikém žlutém ptáku a udělá vše pro to aby mne nebo vás zachránil a jmenuje se Milan. Milan je můj dobrý kamarád a létá s vrtulníkem záchraně letecké služby v Liberci jako pilot.
Milan mne několikrát volal a zval: přijeď se za mnou podívat do Liberce na heliport, než budu převelen do Ostravy. Pokaždé mě do toho něco lezlo. Ať to byly osobní záležitosti, či nepěkné počasí. A nakonec o počasí to bylo.
Telefonicky jsme se dohodli, že tedy den „D“, bude úterý, tedy den následný po velikonočním pondělku. Když jsem vyjížděl, tady u nás bylo krásně. Co krásně, řekl bych až parno, 23°C a přímo dusno. Nedělám to často ale tentokrát i na tak malý kousek cesty (63 km), beru sebou velkou petku pití. Jel jsem po staré silnici, a když jsem přijížděl k hradu Sychrov, kde se pravidelně láme počasí při cestě na sever, zjistil jsem, že nad libereckou kotlinou se válí těžké mraky.
Když jsem projížděl středem Liberce už se střídalo sluníčko se stínem s velikýma mračounama a bylo dusno a zlověstné bezvětří, což v Liberci nebývá běžné, tam většinou fouká stále. Vzadu na letišti je heliport pro dva vrtulníky letecké záchrané služby DSA Liberec. Přivítal mě kamarád Milan, který tento den sloužil jako pilot vrtulníku. Poseděli jsme u něho na služebně a trochu si poklábosili. Mezi tím se počasí začalo prudce kazit a zvedal se vítr. Milan hledal na monitoru služebního počítače radary, kudy prochází bouřky a se zhoršujícím se počasím, debatili s doktorama o tom že se to venku nějak mele a že je asi brzo čeká odlet a zásah v terénu.
Vyšli jsme na plochu, to už se obloha opravdu tvářila hodně zle a silně se ochladilo. Stačil jsem mu ještě prolézt a nafotit vrtulník a už je vyháněl alarm k spěšnému zásahu. Rychle jsme se rozloučili a oni naskákali do mašiny už za řevu motoru. Rotor začal dělat řádný průvan v okolí. Přidřepl jsem k zemi a snažil se nafotit jejich start a odlet. Bylo to jen pár okamžiků a už se žlutý stroj v podvěsu těžkých mraků ztrácel v dáli.
No a bylo po všem. Jenže to jsem ještě netušil, co mne čeká. Když jsem projížděl středem Liberce, udělala se v 17 hodin ošklivá tma a protrhlo se nebe! To nebyly proudy vody ale doslova vodopády, Místy z kanálů tryskaly až metrové gejzíry vody a vytrhávalo to kanálové poklopy. Dole pod Rochlicemi na kruháči jsem cítil jako by mě to nadnášelo auto a skutečně jsem měl vodu zároveň s prahy auta. Když sem se konečně dostával na okraj Liberce do Dubí začaly bubnovat kroupy. Naštěstí byly z těch měkčích a při dopadu se rozprskovaly. Jel jsem stále skoro krokem, celou cestu byla tma a stěrače ty přívaly nestačily brát ani, když jen lilo. Teprve v Hodkovicích se průtrž změnila v přijatelný slejvák. Druhá vlna bouře a kroupy mne zastihly na Sychrově, Tam jsem musel zastavit a skrýt se u hospody na návsi pod stromy, Kroupy nebyly až tak veliké, asi jako fazole ale odrážely se a vyskakovaly do metrové výšky na sinici, Během chvilky jsem měl celé auto obalené zuráženým listím ze stromů. Když kroupy přestaly, tak jsem vyrazil na cestu domů. K M. Hradišti už jen pršelo a odtud už ani kapka.
Ve večerních zprávách v televizi ukazovali co se dělo v Liberci a že hasiči zasahují na hlavní poště a pumpují sklepy v barácích. Do toho mně zazvonil mobil. Milan, jestli jsem v pořádku. Vzájemně jsme se ujistily, že oba vše OK. No byl to zase jeden hodně zajímavý den, a prima jsem si pofotil. Ale průtrž jsem nefotil. Měl jsem dost starostí se z toho se zdravou kůží a celým autem, sám dostat.
Tady najdete fotky z heliportu DSA Liberec.
A zde je časosběrné video z helioportu
Způsob pořízení: dvě sekundy snímek a pak 30 snímků za sekundu pŕehrávání.
