Thassos, nejsevernější řecký ostr. v Egejském moři
Ostrov Thasos, nejsevernější řecký ostrov v Egejském moři.
Toto je vzpomínka na dovolenou v roce 2003, na ostrov Thassos v egejském moři, který jsme probádali křížem krážem.
Vlastně to byl poslední turnus v tomto roce. V Řecku jsem byl již několikrát a zažil jsem tu dost pozoruhodností. Třeba na bájném Odysseově ostrově Ithace jsem zažil 52°C vedra, na Lefkádě malé noční zemětřesení, na ostrově Kefalonie o jeden den prodloužený pobyt v náhradním ubytování.Byla stávka na letišti, ale nikdy jsem neměl možnost prožít si tu řecký podzim a příchod zimy. Vše totiž trvá jen několik málo hodin. Je to docela zajímavé, rád jsem to poznal. Klika byla, že nám to vyšlo na den a skoro na hodinu přesně. Podzim přišel navečer a vlastně proběhl v noci a zima přišla přesně v den našeho odjezdu.
A nakonec velké překvápko! Zjistili jsme, že na ostrově jsme byli celý týden s prezidentem Klausem na stejné dovolené.
Přílet, trajekt a ubytování v městečku Potos.
Před přistáním na řeckém letišti v Kavale, jsme při otočce nad mořem, obletěli ostrov Thasos a z výšky si prohlédli místa, kde jsme později byli ubytovaní. V okamžiku přeletu jsme to ale ještě netušili. Přistáli jsme nedaleko přístavu a na ostrov jsme byli dopraveni trajektem a pak autobusem do měst, kde nás postupně ubytovávali. Během plavby nad trajektem létalo veliké hejno žebravých racků a v rudé záři zapadajícího sluníčka to silně připomínalo scény z hororových filmů. Na pokoj našeho dovolenkového ubytování jsme se dostali až za naprosté tmy. Tak začala naše podzimní dovolená .
Počasí nám perfektně vyšlo. Teploty se stále pohybovaly kolem 28 °C. Ubytování velice pěkné, vlastně takový malý panelák s panoramatickým výhledem na moře. Na moře jsem viděl i v leže přímo z postele. Taková zajímavost- měli jsme veliký balkón ve tvaru písmene L a jedna jeho část byla zazděná. Ve vzniklé místnůstce byla instalovaná kuchyňka se vším co k tomu náleží. Docela zajímavý nápad.
K moři to bylo asi 15 minut chůze. Městská pláž kupodivu docela hodně obsazená, ale pláž dále od Potosu byla naprosto prázdná a lehce by se zde našla místa pro vyznavače nudismu. Na několika místech jsem toho využil, a nebyl jsem sám. Vždyť bylo zcela zbytečné si máčet plavky. Moře stále ještě dostatečně teplé a denně jsme se chodili koupat.
Městečko Poros leží na takové větší křižovatce hlavní silnice, která obíhá kolem dokola celý ostrov. Vše co bylo potřeba, se zde dalo opatřit. Plno krámků a krámečků, hospůdek a taveren, krásně osvícené uličky, půjčovny aut a motorek. I benzínka zde byla. Protože jsme tu byli už po hlavní sezoně, byly zde příjemné ceny a pravděpodobně i méně rušno – takže docela pohodička, ale v žádném případě tu nebylo liduprázdno. Vše krásně nasvíceno a ozvučeno.
Když se prošlo tržní částí městečka, dostali jsme se na pláž a do přístavu. Pláž se odtud táhne asi 3km rovně až k masívu, který zabíhá hluboko do moře. Přístav bylo vlastně asi 100metrové betonové molo, zakončené obrovskými kvádry, naskládanými do moře, sloužící jako veliký vlnolam. Kolem mola se houpaly na vlnách bárky místních rybářů. Nikde ani jediná jachta. Molo nebylo přizpůsobeno ani na přistávání větších lodí. Moře je zde hluboké a čisté a plné různých barevných ryb a některých i dost velkých. Spousta krabů ale i chobotnic. Zde jsem se chodil bavit rybolovem. Skamarádil jsem se tu s jednou starší místní paní, která sem také chodila často chytat na prut mořské jehlice. Uměla to, byla to taková správná “vydra”! Zde se chytá trochu jinak, Zajímalo mne to, tak mne učila. Dozvěděl jsem se, že má dceru vdanou v Čechách v Jablonci n. N. Několikrát u nás už prý byla a dokonce zvládala i pár českých slov. Ale na konverzaci v češtině to nestačilo. Po přimíchání němčiny a angličtiny se to docela dařilo.
Okolí městečka Potos.
Nejdříve jsme se rozhodli prozkoumat nejbližší okolí. Jeden den jsme vyrazili na opačnou stranu, tedy do vnitrozemí, tedy do hor. Ostrov je uvnitř neskonale chudý. Převážně skalnatý sem tam nízký olivovník, tu a tam nějaký trnitý keřík. Jinak pár bodláků a občas trs suché trávy. O to víc nás velice překvapilo velice početné stádo ovcí, které nás málem obklíčilo a s velkým oblakem prachu zase pomalu zmizelo někde v dáli. Po delší cestě do hor jsme tu objevili jakousi chudou salaš, pokud se to tak dá vůbec nazvat. Bylo to pár nízkých stavení z umně poskládaných kamenů, dřeva bylo použito minimálně. I střecha byla z plochých kamenů. Jedno stavení bylo asi pastí na nějakou větší škodnou, ale možná by dokázalo zlikvidovat neopatrného zvědavého člověka. Jednalo se o primitivní zařízení, kde na pohyblivé nastražené podložce byla umístěná celá uhynulá ovce. Při jakékoliv manipulaci s ní by se na vás asi z metrové výšky sesypala slušná hromada možná až 20tikilových balvanů. A jaké bylo bezpečnostní opatření před nebezpečím úrazu? Jednoduché a prosté. Jen naprostý blázen by si v tomto vedru dovolil manipulovat s takto odporně zapáchající ovcí v totálním rozkladu. Já to při prohlížení této fotografie, stále cítím!
Cestou zpět jsme navštívili místní hřbitůvek. Zvláštní a velice prostý. Vypadá to jako že tu má každá rodina malinkatou posmrtnou zahrádku s křížkem. Jiný kraj, jiný mrav. Vysvětlení je prosté. Krajina je jenom skála a kamení. Není asi zrovna jednoduché tady vykopat hrob a trocha prosté půdy je tu vzácností.
Jindy jsme zase vyrazili podle moře po pláži směrem k masívu na jejím konci. Asi uprostřed cesty se do moře vlévá jediná a nevysýchavá řeka ostrova do moře. Je to spíše takový potok a vlévání je spíše průsak valem písku. Voda je opravdu sladká a dokonce v ní plavaly malé rybky. Okolo je vysoký rákos a docela bujná, ale zvláštní zeleň, kde pobíhalÿ divoké ovce. Na konci pláže jsme vystoupali na dlouhý vysoký masiv, který zabíhá hluboko do moře. Nahoře jsme objevili krásný malý ale naprosto osamělý kostelík. Dveře byly otevřené a uvnitř byl velice hezký. Obrazy svatých, silně zlacené, snad i zlaté svícny a okolo samé dary. Koberce, víno, olivové oleje, krásné látky a hedvábí, dokonce i různé peníze a ne zrovna málo. Venku, jsem si uvědomil, že se zde jedná o místo s hlubokou minulostí, okolo ležely zpola zasypané antické sloupy. Asi zbytky nějakého menšího chrámu.
Pokračovali jsme po hřebeni masivu sotva znatelnou cestou směrem do moře. Okolní porost byl velice zvláštní, bizardní a prakticky bez keřů a stromů. Na levé straně se objevovaly jeskyně a jedna obzvlášť veliká a do moře zasahující. Konec cesty byl ze všeho nejvíc překvapivý. Sejdete trochu z kopce a najednou nic. Stometrová strž kolmo dolu do moře, “in natura”, tak jak si horu moře vzalo. Tak pár fotek, čelem vzad a domů! Byl to hezký výlet.
Tak už jsem se dozvěděl, co se to ozývá za střelbu z okolních hor. To prý každý den časně ráno, vyjíždí lovci na lov terénními auty a ulovené divoké kozy, ovce nebo obrovské krocany, přímo před vašimi zraky na tržišti stahují a porcují. Opravdová záruka čerstvosti je v těchto tropických krajích určitě zákazníkem ceněna.
Další den jsme se vydali východně od Potosu.
Tuto stranu jsme ještě neprobádali. Kousek za městečkem je veliké anglické luxusní letovisko. Je stavěno v takovém egyptském možná spíše africkém stylu. Všude bílé zídky, ozdobené květinami v truhlíkách, palmy, vyhlídky, bazény, krásně sestřižený svěží trávník no opravdu udržovaná kouzelná parková úprava. Na místě je několik luxusních hotelů s nádhernými restauranty, prostě komfort. Prošli jsme letoviskem a sestoupili dolu podle stylové plážové restaurace k volejbalovému hřišti a postupovali dále po dlouhé pláži podle moře. Koupající prořídli, až se tu a tam objevovalo jen pár slunících naháčů. A pak zase dlouhá pláž prázdná a jen naše. Dorazili jsme k zajímavému místu. Nejprve jsem si myslel, že to je nějaká zřícenina. Nikoliv, byly to prý zlaté doly, založené za války Němci. Doly jsou dnes vytěžené a opuštěné. Nedaleko , v městečku Limenária, žije zde významný umělec a sochař od něhož pochází veškerá současná výzdoba na ostrově ale prý i na blízkém okolí na pevnině. Tento činorodý výtvarník, dokázal oživit ruiny staré továrny na zlato různými plastikami, sochami a labyrinty a založil tu zajímavou tradici založenou na nápisech “TADY JSEM BYL JÁ ! “ Nikde se nic neničí nikam se nic neryje. Jdete k moři, nasbíráte oblázky a složíte si vzkaz z nich. Světe div se nikdo to neničí a je jich tam neuvěřitelné množství. Lidé chodí a čtou si to. Narazil jsem na několik českých a docela dost starých nápisu, najdete je v přiložených fotkách.
Zde pláž končí a leze se nahoru k opuštěné vile po majitelích továrny. Odtud je nádherný výhled na zajímavý skoro přírodní přístav a samotné městečko. Když jsme prošli parčíkem a kouskem borového lesa, dostali jsme se až k silnici a k oplocenému pozemku, kde byla spousta velkých balvanů bílého mramoru, ale i objemné kmeny, které zde určitě nevyrostly a někde za stavením slyšíme brusku a taky sbíječku. Asi tuším, kdo by zde mohl bydlet. Obcházíme objekt a už jsou vidět rozdělané i odložené sochy. Domněnka se potvrdila, je to království zdejšího slavného rodáka, sochaře a uznávaného umělce. Tak to se musí nafotit a jak tak fotím najednou se otevřou vrátka a že com com a sám pan sochař nás oba zve dovnitř a prohlédněte si to tu a jděte do ateliéru a támhle a klidně kam se vám bude chtít, Přímo nás zaskočil svojí vstřícností a chvíli trvalo než jsme osmělili. Mistr se dál věnoval mládeži, které učil sochařit. Vedle sedělo pár starších pánů a při popíjení živě diskutovali, a nás najednou jako by to nebylo. A tak jo, když už se nám takto poštěstilo, tak mu to tu řádně prolezeme. V ateliéru docela dost velký nepořádek, ale spousta zajímavých výtvorů. A ofotil jsem si tam obrázek, kde je vidět jak továrna na zlato kdysi vypadala, Ještě jsme chvíli pozorovali, jak pan mistr tvoří, poděkovali a rozloučili se. Opět jeden vydařený den.
Na motorce, kolem dokola ostrova. (asi 100km)
Další cestu jsme si naplánovali na vypůjčené motorce na celý den. Rozhodli jsme se objet ostrov kolem dokola. Brali jsme to postupně, co nás zajímalo, to jsme si důkladně prohlédli. Silnice na úrovni naši běžné asfaltky, která spojuje naše obce. Zařezává se do skalních útvarů nad mořem plné divokých koz, ovcí a krocanů a kopíruje pobřeží kolem do kola ostrova. Při moři je vegetace bujnější a někde dokonce borové lesíky. Tyto se stávají častější a bujnější směrem k severu ostrova.
Před námi se otevíralo Egejské moře se svými zátokami, mini plážemi a ostrůvky. U břehů byla barva moře nádherná a s přibývající hloubkou moře tmavlo. Na obzoru je zřetelně vidět zakulacení země a kdesi v dáli, spíše jenom tuším, břehy Turecka.
Na jihovýchodní části ostrova jsme navštívili klášter, kde žijí jenom jeptišky. Tyto ženy si vše obstarávají samy. Žijí skromně, ale soběstačně. Klášter je na obrovském skalisku nad mořem, které si viditelně postupně ze skal ukrajuje. Protože naše letní oblečení nesplňovalo regule kláštera, za mírný obnos nám bylo zapůjčeno zahalení těla. Byla to taková veliká sukně na gumu, která ale místo pasu obepínala krk a končila u kotníků. Připadalo mě to směšné, ale návštěva za to stála a byla velmi zajímavá. Velmi mne zaujalo ruční tkaní knotů do svíček a jejich výroba. Bylo s podivem, že se o tom dalo s jeptiškou domluvit v angličtině.
Cesta vedla dále nahoru do hornaté části ostrova, směrem na sever. Bylo to i znát na počasí. Zde již bylo podstatně chladněji a mraky se trhaly o vrcholky hor. I moře zde bylo temnější a vlny byly podstatně vyšší. Prohlédli jsme si zdejší městečko a pak vyjeli do nedaleké horské vesnice. Byla zajímavá svým začleněním do horského údolí a hlavně pokrytím střech z plochých kamenů. Dále jsme pokračovali severním směrem. Zde silnice příkře stoupá do hor, aby pak v prudkých serpentinách padala dolů do hlavního – správního města ostrova, celým jménem Thassos-Limenas. Pár kilometrů před správním městem Limenas, uprostřed, borového lesa, se nachází rozlehlý lom, kde se těží nádherný čistě bílý mramor. Obrovské bloky mramoru se schodovitě vypínají mnoha patry až k vrcholku rozebírané hory. Na těchto schodech stojí různé pracovní stoje, které se při pohledu shora ztrácí a vypadají spíše jako malé dětské hračky. Asi po dalších dvou kilometrech jsem se dostal k vjezdu do lomu. Po dohodě s vrátným, že si udělám jen pár fotek, jsem byl do objektu vpuštěn. Nikdy jsem nic takového neviděl a tak mi nevadilo ani to, že jsem se brodil po kotníky v běloučkém, jemném prachu.
Vjezd do správního města je lemován volně přístupnými pozemky, které jsou plné antických památek a sloupoví. Zde se dozvídáme že město Limenas je nabité historií a odevšud dýchá dávnými časy a že se nedá vše za jeden den stihnout. Město opouštíme již za soumraku. Ještě nás čeká daleká cesta domů.
Zpět za antikou do Thassos (Limenas).
Příští den vyrážíme na motorce zpět, protisměrnou cestou té včerejší. Prohlížíme pobřežní městečka a rybářské osady. Líbí se nám Limenárie se svým zajímavým přístavem. Dále se zastavujeme na pobřeží, abychom se vykoupali. Vybrali jsme si malou opuštěnou oblázkovou pláž. Obědváme ve stínu holého skaliska. Opět se tu objevuje stádo divokých koz. Skáčou po holé skále a čumí na nás, Když je omrzíme, začnou něco žrát. Tak a teď začnu být zvědavý já. Co to tam žerou na holé skále? Pro jistotu je odeženu několika kameny. Vylezu na mořem ohlazené skalisko je hned všechno jasné. To co vypadá jako velké zamrzlé kaluže, je vlastně čistá odpařená mořská sůl.
Přijíždíme města Limenas si prohlédnout hlavně přístav a antické památky: starověké tržiště - agora, amfiteátr, akropole, vše co jsme minule nestihli.Procházka po přístavním molu je příjemná a zajímavá. Sleduji rybáře lovící udicí z mola. Jeden tu chytá ryby jen pro racky. Ti přesně dokáží rozeznat, kdy se mají snést dolů a poprat se z druhými o kořist. Pod vodou se míhá velké množství ryb různých druhů i velikostí. Někteří návštěvníci přístavu se baví jejich krmení z mola. U konce mola je menší palmový parčík s vodotryskem a krásným trávníkem. Je tu i malá kašna s kohoutkem a skleničkami na pití. Po celém ostrově je všude volně dostupná pitná voda a je mimořádně chutná. Neopomenu se napít. Vracím se k molu. Tady je moře již mělké. Je zde přístav pro malé rybářské bárky. Pozoruji pestrý život pod vodou. Mám mimořádné štěstí. Objevila se chobotnice s chapadly asi metr dlouhými, která si tu v klidu pohrávala s kameny v mělké teplé vodě. Měl jsem hodně času na pozorování i na natáčení na kameru. Vyplašil ji teprve postupný shluk lidí, kteří se přišli podívat, co to točím. Vyplašená chobotnice nám předvedla, jak dokáže raketově zmizet v hloubce moře.
Vyrážíme za památkami ve městě ale i v jeho okolí. Rekonstruují zde kostelík z dob daleko dávných, prý Cezarových. Kostel je puklý středem klenby a kresby a výzdoba je ještě původní. Měli jsme velkou kliku. V protějším domě jsem se domluvil s jednou místní stařenkou, která měla klíče a umožnila nám prohlídku. Zajímavé je to, že zlaté a nesmírně drahé lustry jsou uloženy volně na chodníku vedle kostela a jen některé jsou přikryté nějakými koberci. O malý kousek dále se zde nachází odeon, panteon, senát, no prostě celý areál antických památek. Nad městem jsou další památky, vše volně přístupné. Když jsme vystoupali na horu nad městem ,objevila se Akropolis. Odtud je krásný výhled na přístav a moře a na obzoru se rýsuje pobřeží Řecka. Při cestě zpět jsme navštívili ještě velké antické divadlo. Sestupujeme zpět. Všude nás z povzdálí sledují zvědavé divoké kozy. Samci s velkými rohy opravdu vzbuzují respekt, ale pokud si jich nevšímáte, prý neútočí. Cestou zpět nás zaujalo velké množství zdivočelých koček které obsadilo jedno vyhlídkové odpočívadlo u silnice, kde probíraly odpadkové koše. Vůbec se nenechaly odehnat a spíš to vypadalo, že ony odehnaly nás.
Jak přišla zima na ostrov.
Netušil jsem, že k tomu dochází až tak rychle. Bylo to předposlední den našeho pobytu. Jako vždy sedím na molu a v poklidu se bavím rybolovem a ani netuším co se děje. Jen je mi nějak divné, že se poklidné molo s pohupujícími bárkami, změnilo v rušné mraveniště. Dříve pomalí a rozvážní Řekové se náhle změnili na spěchající nervózní tvory. Z ničeho nic přijela auta a postupně couvala s přívěsnými vozíky až do moře tak, že tyto byly potopené pod hladinou a na ně najížděly svými rybářskými čluny. Takto během velmi krátké chvilky, vyvozili z moře všechny lodě a molo osiřelo a prapodivně ztichlo. Teprve nyní jsem si všiml, že i na pobřeží strhávají výzdobu a uklízí stoly ze zahrádek, taveren a kavárniček. Trochu se mně zdálo, že se ochladilo a párkrát to zafoukalo, ale pak zas nic. Chvilku jsem ještě chytal ryby, ale nějak to moc nešlo. Stejně se už setmělo, dny se znatelně krátily. Podivoval jsem se jak rychle ti Řeci všechno sbalili a přikryli plachtami. I městečko bylo k nepoznání. Najednou smutné, ztichlé bez světel a bez lidí. Nejvíce mě překvapila náhlá změna oblečení Řeků. Dříve lehké a sportovní obleky zaměnili za kabáty a klobouky. Ženy měly na hlavách šátky. Stále jsem ani netušil, v čem by mohla být příčina. Pravda, když jsem šel potmě domů jen v kraťasech a tričku bylo již trochu chladno.
V noci mne probudily velmi silné rány, rytmicky se opakující. Něco, jako když někdo hází štěrk na plechovou tabuli. Teprve na balkoně jsem zjistil, že na moři řádí bouře a velké vlny kolem dokola mlátí o břehy. Až k moři jsem ve tmě nedohlédl, ale rozléhalo se to kolem dokola, vracela to ozvěna a dohromady to znělo hodně strašidelně. Občas se v dáli blesklo a vichr zacloumal markýzou. No radši jsem zalezl to zaspat.
Probudil jsem se do sychravého rána. Větrno a silně zataženo. Věděl jsem, že dnešek je den našeho odjezdu. Ano jako by to i ostrov věděl a jako by nás už vyhazoval. Něco jako ”balíme, odjezd, tady se už zavírá!”. No tak tedy dobrá, balíme a pak se jdeme se rozloučit s pláží a s mořem. No pane jo, tady to vypadá. Z rozlehlé pláže zbyl jen ouzonký štráfek špinavého břehu, kde mezi neuvěřitelným množství vyplavených vajglů od cigaret pobíhá pár zvědavých racků. Moře bičovalo skoro dvoumetrovými vlnami břehy a vše neupoutané si bralo s sebou. Jen pár turistů - šílenců se pokouší postavit vlnám.
Při cestě zpět pro zavazadla nás doprovázely první občasné, ale veliké kapky blížící se bouře.
Stojíme na hlavní křižovatce se zavazadly a vyhlížíme autobus. Začíná drobně pršet. Ve chvíli kdy se autobus s námi rozjíždí, začíná slejvák, že to ani stěrače neberou. Tak to zde začala nefalšovaná řecká zima a my jsme byli u toho. Začala ze dne na den, vlastně skoro z hodiny na hodinu. Jedno překupko za druhým.
A nakonec velké překvápko! Zjistili jsme, že na ostrově jsme byli celý týden s prezidentem Klausem na stejné dovolené.
Když jsme přestupovali v Limenas z autobusů na trajekt, přestalo náhle pršet a udělala se nad mořem překrásná duha. Zrovna se tu naloďovala naše Škodovka Octávie na jeden z trajektů. Pro Čecha v cizině jistě milé podívání. Měli jsme chvilku času a tak jsme se ze všech výprav shlukli u najížděcí rampy. A najednou slyším : hele támhle je náš prezident. A za chvilku zase někdo: koukej Klaus. No to jsem tedy už zbystřil. Prodírám se davem a najednou mě málem vpadl foťák údivem z ruky. Přede mnou stojí opravdu pan Klaus v plátěných kalhotách a obyčejné kostkované košili. A kdyby jenom tak stál, ale on i hulil cigáro za cigárem a posílal nás všechny fotografy do prdele, že chce mít alespoň o dovolené klid, když už si v Praze nemůže jen tak vyjít na ulici. Když si pro něj přišla jeho manželka, pochopili jsme vše. Nikdy jsem neviděl tak věrného dvojníka a teprve teď zcela chápu jeho alergii na namířený objektiv fotoaparátu. Na lodi byla chvilka času na to, abychom spolu vyměnili něco slov. Dozvěděl jsem se co má s tou podobností za potíže, a že je vlastně skoro o deset let starší, a že vlastně kouří hlavně proto, aby se nějak odlišil. Plavba k pevnině trvá skoro hodinu a tak jsme šli fotit jeho paní, jak krmí racky. Po celou plavbu až na řeckou pevninu nás doprovázelo veliké množství a různé druhy racků, kteří ochotně brali nabídnutou krmi přímo z ruky.
Na pevnině nás čekal krátký transport autobusy na nedaleké letiště, z kterého jsme obdivovali zapadajícím sluníčkem ozářené nedaleké albánské štíty hor.
Let byl z počátku klidný, ale, čím víc jsme se blížili k severu, tím víc se počasí horšilo. Při přistávání na Ruzyni byl na ploše vidět poprašek sněhu a tak silné poryvy větru, že jsme přistáli jen na jedno kolo a teprve po několika skocích jsme dosedli. Praha nás přivítala svým mrazivým dechem.
Thassos jako dovolená?
Určitě ano, ale dejte si pozor, na severu a severozápadě ostrova je o dost víc studeno a deštivo, ale jihu je nádherně. Najdete tu vlastně skoro všechno. Je tu klidněji, nejsou tu žádná veliká a přecivilizovaná letoviska. Jsou tu hodně drsné a skoro panenské a až neuvěřitelně chudobné horské scenerie. Ostrov Thassos je ostrovem divokých koz, ovcí a obrovských krocanů. Jsou tu místa, kde se vám zdá, že se naprosto zastavil čas, ale taky místa, kde se můžete hluboko ponořit do časů dávno minulých, antických. Překvapivé je taky to, že je vše volně přístupné a za nic se nikde neplatí. I pitná voda je na každém rohu volně přístupná a je velice chutná. Lidé jsou přívětiví, ale ve vnitrozemí se s nimi domluvíte pouze posunky. Moře je tu čisté s množstvím různých ryb a živočichů a je zde i dost chobotnic. Stačí se někde u skalisek zastavit a pozorovat podvodní svět. Kolem dokola ostrova je nepočítaně velkých i malých skrytých, kamínkových i jemně písčitých pláží.
Ostrov je znám velice kvalitním borovicovým medem, nádherným čistým mramorem a skvělým olivovým olejem.A v neposlední řadě tu mají vynikající a levné červené, proslavené Thassoské pryskyřicové víno.
Fotogalerie: (pořízeno HP: 2,1 Mp a webkamerkou Mustek mini 2,VGA)
Hotel a pláž Alexandria a Pefkari
Moc zajímavý web - mnoho fotek- vše o Thassosu (angl.) Video z Thassosu
Kuriozity: Kroje v Theodosu
