Ráno plné překvapení.
Ráno plné překvapení!
Další z mých neuvěřitelných zážitků!
Brzo ráno mne probudil velký dupot na zahradě a rachot láhví za chaloupkou. Vyběhl jsem ven a první co mě přišlo do ruky, bylo rýžové koště na sníh. No řekněte, co mě má někdo lítat po mojí zahradě!
Ouha, byl to velký neznámý vlčák, a nějak se ani moc nebál, cenil zuby a zuřivě vrčel. Dostal párkrát násadou až praskla, ale zjevně se vzdávat nechtěl. Naštěstí jsem večer neuklidil železné hrábě, teď byly moc dobré. Já vím, na „přítele člověka“ se železnými hráběmi, ale věřte, že tenhle přítel měl na věc zcela jiný názor! Nakonec jsem ho přemluvil. Pár ran hráběmi, jej přesvědčilo, že vůdcem smečky na tomto dvorku budu patrně já, stáhnul ocas a s kňučením se dal na ústup. Přiznávám, že se mě docela ulevilo, jako ranní budíček to bylo docela dramatické. Ale taky poučné, ten pes mě ukázal, kudy se sem dostal. Bylo to v místech, kde navazuje pletivo na živý plot.
Šel jsem se podívat, proč ho tolik zajímaly odložené láhve u popelnice. Málem mě vypadly oči z důlků. Mezi rozházenýma láhvemi stála třesoucí se srnka. Ten pes ji doštval až sem a pak vlastně bojoval se mnou o svoji kořist.
V hlavě mě „docvaklo“ jediné: foťák! Pomalými krůčky jsem vycouval a během mžiku jsem byl zpět a připravený exponovat. Srnečka se stále třásla a teprve teď jsem si všimnul, že má poraněný přední běh a krvácející ránu zezadu na kýtě. To kdybych věděl, tak jsem čoklovi na cestu zpět ještě pár přidal!
Původní nápad, že srnce odevřu braňku, se zamítá, tahle zbědovanou a uštvanou ji přeci nemohu vypustit ven. Nechám ji zklidnit a odpočinout a pak se uvidí. Udělal jsem pár obrázků a v tichosti odcházím. Z povzdálí ji občas zkontroluji. Ano, udělal jsem dobře, zalehla a odpočívá, jen ušima stále stříhá do všech stran.
Asi za hodinu se zvedla a věřte nevěřte, začala se klidně pod smrčkem pást. Když jsem začal fotit, vylezla na záhon s tulipány a začala mne přesvědčovat, že tulipán není užitečný jenom květem. Bylo na mě, abych ji jemně upozornil, že já radši ty květy. Pomalinku jsem k ní došel, abych ji opatrně odehnal. V té chvíli jsem pochopil, že skoro nevidí a že je omámená! Něco o přírodě vím a tento jarní problém srnčího znám. Na vině je otrava řepkou olejnatou. To vše mění situaci, je nutné srnečku pomalinku převést do druhé části zahrady.
Cestou mě trochu proplela skalky a podělila se semnou o pažitku a petržel. Co na tom, vždyť to jsou vitamíny a zase to doroste. Je až s podivem, jak to zvíře rychle pochopilo, že nejsem pro něj až tak moc nebezpečný. Jen rychlých pohybu se děsí. Na druhou stranu, nevěřili byste, jak je to božský pocit sedět si na své zahradě, popíjet pivko a pár metů od vás se popásá skutečná srnka. A to že ji chutnají i skalničky, snad to zase doroste. Navečer si zalehla za kompost a spokojeně podřimovala.
Rozhodl jsem se jí vymezit spodní díl zahrady a vypustím ji, až bude zase v dobré kondici. Ráno sice nerespektovala, že má být na dolní části, ale v klidu se tam nechala odehnat. Nyní si tam v pohodě leží a sluní se.
Zábavné je to, že mne volá každou chvilku nějaký kolemjdoucí a vyděšeně sděluje: Pane máte na zahradě srnu! Baví mne jejich neuvěřitelné překvapení, když jim na to s naprostým klidem odpovídám: A co má být? Já o tom vím, má k tomu mé svolení! :-))))
