Praha Vítkov a naše nedávná historie.
Skončí všechna naše umělecká díla padesátých let v soukromých rukách zahraničních milionářů a nebo v cizích galeriích?
Tak tedy jsem se vypravil za uměním z dob socialismu (zvané Socreal) , které se i přes jeho četnost náhle zcela vytratilo. Myslím si, že žádná epocha se nedá přeskočit, a ani v umění nelze zanechat v čase černou díru.
Jenže kde teď nalézt nějaké pozůstatky tohoto stylu. Pravda, nikdo jsme si toho ani pořádně nevšímal, bylo toho na každém kroku až příliš. A pak najednou se vše začalo prudce likvidovat až vzniklo toto zvláštní vakuum. Vzpomínám jak babička vždycky říkávala: „ Pamatuj, čeho je hodně, tím se má nejvíc šetřit, jinak časem to bude moc vzácné.“ I v tomto případě došlo na slova mé babičky, tento styl se najednou stává jakousi vzácností a pomalu se stává, vyhledávanou raritou, ceněnou v soukromých sbírkách , ale i v zahraničních galeriích.
Ano, jednalo se o tzv. umění reálného socialismu, které se vyznačovalo výjevy kdy například rolník s dělníkem společně nesli nad hlavou pěticípou hvězdu, kdy horník s hutníkem předává splněné závazky mladým pionýrům, v pozadí s rozvinutým praporem nad jejich hlavami.Většinou se jednalo o monumentální díla, jako již zapomenutý Stalinův pomník na Letné. Sochy se vyznačovaly se vzletným rozpažením k nebi a nebo se vztyčenou paží ukazující k lepším zítřkům. Nemíním zde posuzovat politickou angažovanost tehdejších umělců. Docela i chápu, že kdo chtěl umění dělat, ten se musel tehdejší době přizpůsobit. Ale ne jen to, musel taky něco umět a své práci rozumět. Ono když si odmyslíte politický záměr a pořádně se na ta díla zahledíte, většinou se setkáte s úžasnou precizností a opravdu realistickým ztvárněním.
Kde tedy tento umělecký styl hledat? Napadlo mne, že snad v Praze ve čtvrti Žižkově, na hoře Vítkov, kde je bývalé Gottwaldovo mausoleum , to by mohlo být asi to správné místo.
Na vrcholu kopce stojí jednoduchá betonová stavba. Nejprve to byl Panteon československých legií, na který v roce 1928 položil základní kámen T. G. Masaryk. Památník byl definitivně dokončen až po 2. světové válce, v roce 1950, kdy byla slavnostně odhalena socha Jana Žižky z Trocnova od B. Kafky. Podle listiny UNESCO je monumentální jezdecká socha Jana Žižky svojí výškou 22 metrů největší bronzovou jezdeckou sochu na světě. Po smrti Klementa Gottwalda památník sloužil jako jeho mauzoleum. Jeho ostatky zde byly až do roku 1962, kdy byly zpopelněny. V roce 1991 byly odvezeny poslední pozůstatky pohřbených. Od roku 1962 je památník národní kulturní památkou. V současné době je památník připravován k rekonstrukci. A to byl hlavní důvod mé návštěvy. Zdokumentovat původní stav s původní výbavou , nesoucí otisky doby nedávno minulé.
Celé toto pojednání nemá s politickým názorem na věc nic společného a je to vlastně jakési zamyšlení nad uměním této doby. Jen se mi nezdá dobré, vrátit se do doby, kdy se na hromadách pálily české knihy, a dnes nám z této doby chybí hromada informací.
Hora Vítkov je pro Prahu nepřehlédnutelná a velice zajímavá silueta, naplněná zbytky uměleckých dokladů z dob socialismu. A opravdu jsem tu našel i několik dalších velkých soch ale i několik drobných sošek a plastik.Mimo to je to velká křižovatka mnohdy pohnutých českých dějin, které se na tomto vrchu vystřídaly. Z historie např. víme,že v
roce 1420 se na jihozápadním okraji vrchu. Odehrála bitva mezi husity a míšeňskými a rakouskými oddíly křížové výpravy vedené Zikmundem Lucemburským. Početně slabší husité zde zvítězili.
Určitě je hodně zajímavé sem zavítat.
A když nic jiného, tak určitě je odtud jedna z nejkrásnějších kruhových vyhlídek na celou Prahu. Dá se říci ,že jste v centru Prahy a přitom je tu relativní klid, neboť jste ve velkém parku.
Ještě bych jen upozornil, že při úpatí hory je zajímavé vojenské muzeum (vstupné zdarma). Prohlédnout si můžete také interiér památníku mauzolea, ovšem pouze ve skupině po předchozí domluvě, případně každou první sobotu v měsíci i individuálně. ( Adresa: Vítkov, Praha 3, GPS: 50°5'18.32" N, 14°26'58.06" E)
Tady naleznete fotografie z hory Vítkov.
Tak tedy jsem se vypravil za uměním z dob socialismu (zvané Socreal) , které se i přes jeho četnost náhle zcela vytratilo. Myslím si, že žádná epocha se nedá přeskočit, a ani v umění nelze zanechat v čase černou díru.
Jenže kde teď nalézt nějaké pozůstatky tohoto stylu. Pravda, nikdo jsme si toho ani pořádně nevšímal, bylo toho na každém kroku až příliš. A pak najednou se vše začalo prudce likvidovat až vzniklo toto zvláštní vakuum. Vzpomínám jak babička vždycky říkávala: „ Pamatuj, čeho je hodně, tím se má nejvíc šetřit, jinak časem to bude moc vzácné.“ I v tomto případě došlo na slova mé babičky, tento styl se najednou stává jakousi vzácností a pomalu se stává, vyhledávanou raritou, ceněnou v soukromých sbírkách , ale i v zahraničních galeriích.
Ano, jednalo se o tzv. umění reálného socialismu, které se vyznačovalo výjevy kdy například rolník s dělníkem společně nesli nad hlavou pěticípou hvězdu, kdy horník s hutníkem předává splněné závazky mladým pionýrům, v pozadí s rozvinutým praporem nad jejich hlavami.Většinou se jednalo o monumentální díla, jako již zapomenutý Stalinův pomník na Letné. Sochy se vyznačovaly se vzletným rozpažením k nebi a nebo se vztyčenou paží ukazující k lepším zítřkům. Nemíním zde posuzovat politickou angažovanost tehdejších umělců. Docela i chápu, že kdo chtěl umění dělat, ten se musel tehdejší době přizpůsobit. Ale ne jen to, musel taky něco umět a své práci rozumět. Ono když si odmyslíte politický záměr a pořádně se na ta díla zahledíte, většinou se setkáte s úžasnou precizností a opravdu realistickým ztvárněním.
Kde tedy tento umělecký styl hledat? Napadlo mne, že snad v Praze ve čtvrti Žižkově, na hoře Vítkov, kde je bývalé Gottwaldovo mausoleum , to by mohlo být asi to správné místo.
Na vrcholu kopce stojí jednoduchá betonová stavba. Nejprve to byl Panteon československých legií, na který v roce 1928 položil základní kámen T. G. Masaryk. Památník byl definitivně dokončen až po 2. světové válce, v roce 1950, kdy byla slavnostně odhalena socha Jana Žižky z Trocnova od B. Kafky. Podle listiny UNESCO je monumentální jezdecká socha Jana Žižky svojí výškou 22 metrů největší bronzovou jezdeckou sochu na světě. Po smrti Klementa Gottwalda památník sloužil jako jeho mauzoleum. Jeho ostatky zde byly až do roku 1962, kdy byly zpopelněny. V roce 1991 byly odvezeny poslední pozůstatky pohřbených. Od roku 1962 je památník národní kulturní památkou. V současné době je památník připravován k rekonstrukci. A to byl hlavní důvod mé návštěvy. Zdokumentovat původní stav s původní výbavou , nesoucí otisky doby nedávno minulé.
Celé toto pojednání nemá s politickým názorem na věc nic společného a je to vlastně jakési zamyšlení nad uměním této doby. Jen se mi nezdá dobré, vrátit se do doby, kdy se na hromadách pálily české knihy, a dnes nám z této doby chybí hromada informací.
Hora Vítkov je pro Prahu nepřehlédnutelná a velice zajímavá silueta, naplněná zbytky uměleckých dokladů z dob socialismu. A opravdu jsem tu našel i několik dalších velkých soch ale i několik drobných sošek a plastik.Mimo to je to velká křižovatka mnohdy pohnutých českých dějin, které se na tomto vrchu vystřídaly. Z historie např. víme,že v
roce 1420 se na jihozápadním okraji vrchu. Odehrála bitva mezi husity a míšeňskými a rakouskými oddíly křížové výpravy vedené Zikmundem Lucemburským. Početně slabší husité zde zvítězili.
Určitě je hodně zajímavé sem zavítat.
A když nic jiného, tak určitě je odtud jedna z nejkrásnějších kruhových vyhlídek na celou Prahu. Dá se říci ,že jste v centru Prahy a přitom je tu relativní klid, neboť jste ve velkém parku.
Ještě bych jen upozornil, že při úpatí hory je zajímavé vojenské muzeum (vstupné zdarma). Prohlédnout si můžete také interiér památníku mauzolea, ovšem pouze ve skupině po předchozí domluvě, případně každou první sobotu v měsíci i individuálně. ( Adresa: Vítkov, Praha 3, GPS: 50°5'18.32" N, 14°26'58.06" E)
Tady naleznete fotografie z hory Vítkov.
