Únorová procházka Prahou
Únorová procházka Prahou
Leží tu sníh, a jak nám říká stará pranostika, únor bílý, pole sílí. No, ale asi na psychiku to moc platit nebude. Světla je stále málo, spíš šedivo, den se vleče za dnem a je stále zima. Na náladě to moc nepřidá, chtělo by to nějaké povyražení. Tak jo, když povyražení, tak vyrážíme do Prahy.
Neboť se odjakživa říkávalo: „V Praze, tam je blaze!“ No blaze, jak se to vezme, jak pro koho? Pro obyčejného pocestného je tam neskutečně vlezlé chladno. Chlad táhne vždy od Vltavy.
Ale to my bývalí Pražáci už dávno známe. Chce to jen pořádně teplé oblečení. Jinak v Praze je vždy co obdivovat. Praha je krásná za každého počasí a v každou roční dobu. Nasedáme na „Čerňáku“ na metro a cílem je Náměstí Republiky. Kolem Reprezentačního domu, skrz Prašnou bránu, zamíříme na Staroměstské náměstí. Cestou potkáváme pár kejklířů, předvádějících obří bubliny, žonglování a jiné kejkle.
Poslední novinkou se zdají být thajské masáže, rovnou málem na ulici, anebo si nechat ožírat nohy rybičkami ve výloze, před zraky diváků na chodníku.
Ze Staroměstského náměstí jdeme Pařížskou, přes Židovské Město, kolem Klausovy synagogy a Nové obřadní síně u Starého židovského hřbitova zahneme směrem na nábřeží. Pak kolem Rudolfína, Platnéřskou kolem Klementína na Novotného lávku. Zde je krásný rozhled na Vltavu, Karlův most i Hradčany.
Po Smetanově nábřeží se dostáváme k Národnímu divadlu. Tady už trochu vymrzlí a vyfoukaní si zalézáme do vyhlášené kavárny Slávie na dobrou vídeňskou kávu. Všude jsou zde rozvěšeny fotografie slavných hostů. Sedíme v místech, kde sedával pan Neruda, ale také Horníček s Werichem, ale i jiné naše osobnosti. Je to velice příjemné posezení při poslechu krásných klavírních melodií, hraných klavírním mistrem na živo.
Již se začalo stmívat. Když jsme prošli kolem Národního divadla směr Mánes, tak už za tmy jsme se dostali k legendárnímu Tančícímu domu. Ten ve světle pouličních lamp a v kuželech světel projíždějících aut, vypadal ještě zajímavěji a jakoby rozpohybován, opravdu jakoby tančil.
Cestou zpět jsme ještě seběhli na náplavku a omrkli plovoucí hotel - botel Matylda. Byli jsme se podívat na recepci a okouknout vnitřek lodi. Bylo zrovna Svatého Valentýny a bylo plno.Romantika je krásná, ale za to se platí, I když je to třeba jen jednou za rok a možná i za život.
Zpátky jsme se vraceli po nábřeží, po Národní třídě na Můstek pod Václavským náměstím, na metro a hurá zpět domů.
Určitě to bylo krásné odpoledne, taková procházka „zase úplně jinak“. Prostě takové příjemné přetržení šedých dnů, táhnoucí se letošní zimy.
Obrázky si můžete opět prohlédnout zde.
