Letecká mohyla na Ještědu
Letecká mohyla na Ještědu – cesta za poznáním..
Ještěd je velice oblíbené místo mnoha turistů. Většina jich dojede ke stanici lanovky a nechá se vyvést nahoru. Další návštěvníci vyjedou autem na horní parkoviště a odtud kousek po přístupové silničce točící se kolem vrcholu vyjdou nahoru. Malé množství zvolí parkování na samém vrcholu. To je však omezené malou kapacitou parkovacích míst, a tak je možnost příjezdu řízena semaforem, a musí se často dlouho čekat.
Jen nevelké množství návštěvníků Ještědu zvolí výstup na vrchol pěšky, a to ještě jen po asfaltové silnici vedoucí na vrchol. Tím se okolní ještědské lesy a přilehlé turistické trasy stávají skoro liduprázdnými. A tak tu jsou málem panenská místa, kde najdete naprostý klid, kde jste obklopeni skoro neporušenou přírodou.
Počasí bylo již silně pozdně podzimní, řekl bych, že i daleko horší, než jakému říkáme dušičkové. Dole byla silná inverze, ale ve střední části občas docela krásně svítilo sluníčko. Auto jsme nechali na parkovišti zvaném Výpřež. Odtud jsme se vypravili za krásného sluníčka vzhůru lesní cestou, ale pouze o několik metrů výše na nás, už jen ojediněle vykukovaly zářivé průsvity sluníčka v mlze, mezi stromy. Ve výšce asi nad 850m byl místy i sníh, námraza, a stromy, ze kterých čas od času padalo na cestu množství drobných rampouchů. Vypadalo to jako kdyby tu někdo rozsypal střepy. Foukal dost silný vítr a každou chvíli jsme se ztrácely v mracích.
Zvolili jsme si skoro neznámou trasu do lesů Ještědu. Málo kdo totiž ví, že před mnoha léty (20.8.1948) došlo zde, na Ještědu , k letecké tragédii. Letadlo těsně, necelých 5 km před libereckým letištěm , narazilo do hory. Havarovalo tu naše vojenské letadlo Aero C – 103/ C3 s pěti lidmi na palubě, mezi nimiž byli dva naši přední a význační letečtí konstruktéři z firmy Aero.
V místě havárie byla postavena mohyla z kamenů, opatřená pamětní deskou a vedle druhá menší mohyla, z kamenů a několika částí dochovaných nalezených částí letadla z místa dopadu. Největší díl je pravděpodobně součástí z vysouvacího systému hlavního podvozku letadla. Po obhlídce místa jsme se vydali na cestu zpět dolů. Občas na nás, z mraků, vykouknul na chvilku vrchol Ještědu. U Červeného kamene se dáváme směr Kamenná vrata, a to už se začalo rapidně stmívat. Z celkové délky, asi necelé pětikilometrové cesty, nám ještě zbývá asi kilometr, tmavým smrkovým porostem. To se už potápíme do hluboké inverze. Proto už uklízím foťák, už není co fotit. Beztak tentokrát světelné podmínky pro fotografování nestály za moc, ale jako dokument věřím, že to stačí. Procházka to byla sice trochu náročná, ale v tomto pokročilém podzimním čase se už moc krásných dnů těžko dočkáme. Je to určitě lepší, než být zavřený v paneláku, to je otrava.
