Cestou za pramenem řeky Nisy
Cestou za pramenem řeky Nisy.
Když už tedy nyní žiju ve městě, které má ve svém jméně „ nad Nisou“, bylo by asi ostudou nepoznat, kde ona řeka Nisa pramení. A řeky většinou pramení v horách. Tak tedy vzhůru do hor.
Naše cesta vedla přes Jablonecké Paseky, strmě lesní silnicí k horské chatě zvané Kynast. Je to chata, kam Jablonečáci chodívali tancovat a veselit se do příjemné veliké restaurace, která byla jako hotel a i výletní hospůdka. Za ní se dále vine cesta po hřebenech, horskými luky, mezi rozesetými chalupami, až k nově vybudované rozhledně Nisanka. Rozhled do okolí je překrásný. Na obzoru jsou vidět zasněžené Krkonoše, díky kterým stále ještě fouká velmi studený vítr. Na opačné straně je Ještěd se zbytky sněhu. Nedaleko se vypíná známá hora Černá Studnice i se svojí horskou chatou a s typickou rozhlednou. Okolní zvlněná krajina je nádherná.
O teplu se ještě moc nedá mluvit, příroda se tu na horách do jara probouzí velice nesměle, ale v závětří už přeci jenom trochu sluníčko dává o sobě vědět a hezky hřeje. Sestupujeme strání k bývalé restauraci U Tří lip, kde mezi oněmi třemi starými lipami stojí památný křížek. Na soklu starodávného křížku čtu letopočet 1810! Ani se tomu nechce věřit, ale nápis je čerstvě obnoven, tak asi jo.
Pak dále pokračujeme loukou k malému bublajícímu potůčku, kolem kterého se začíná vinout dřevěný chodník – spíše prkenné hatě. Ano, tady ten potůček, to je začínající řeka Nisa, která má neuvěřitelnou celkovou délku 252 km a nakonec končí v Polsku jako levý přítok řeky Odry. Je to hraniční řeka nejen pro nás a Polsko, ale i pro Polsko i Německo a to i z doby Keltů, ale i Lužických Srbů. Odtud název Lužická Nisa, což je dodnes její oficielní jméno. Poprvé se tento název ve tvaru „Nizzam“ objevil v listině z roku 1241, kterou král Václav I. vymezil hranice Čech vůči Horní Lužici. Název tak používali již Slované, kteří jej pravdě podobně přejali od Keltů.
Cestou podle vody jsme vyplašili pár pokojně se pasoucích srnek, které díky opačnému větru se o nás dozvěděly až nezvykle pozdě a odběhly do nedaleké houštiny. Srn je tu hodně a potkáte je skoro na každém kroku. Nakonec se dostáváme k prameni řeky Nisy (Lužické Nisy), která zde pramení pod jakýmsi pomníkem, který nese název pramene ve všech třech jazycích - zemí, pro které je důležitou hraniční řekou.
Cesta zpět nás odměňuje sice stejnými pohledy, které jsme již poznali, ale nyní obohacenými zcela jiným světlem zapadajícího sluníčka. Stejné výhledy nyní vypadají zcela jinak. Procházka hezkou přírodou a se zdravým vzduchem Jizerských hor je novým poznáním. S mnoha prožitky nás znova a znova utvrdila, jak je u nás krásně a kolik nového se toho u nás dá stále objevovat.
Fotky ze zdejšího začínajícího jara a cesty k prameni řeky Lužické Nisy najdete zde.
